Postřehy z Kladrub
Když jsem nastoupil do rehabilitačního ústavu Kladruby, byl jsem pln očekávání. Když si na to vzpomenu, tak jsem tam vlastně jel s očekáváním, že mi tam dorostou nohy, rozchodí mě a pojedu domů vlastně zdráv.
Když jsem tam přijel, areál na mě působil velice příjemně. Vlastně mi to připomínalo naše věhlasné lázně. Areál krásně opraven, park upraven, říkal jsem si – to bude super.
Po ubytování na pěkném dvoulůžkovém pokoji začalo střízlivění z mých snů. Přišla lékařka, což o to hezká byla, ale její prognózy už tak růžové, jak jsem si myslel, nebyly. Napřed jsem povídal já o mých plánech a potom začala povídat paní doktorka. A to už nebylo tak pěkné. Když padla řeč na lyžování, bylo mi řečeno, že budu šťastný, když se naučím dobře chodit. Lyžování jsem měl velice rád, proto jsem hned zjišťoval, zda to vůbec bude někdy zase možné. Po této rozpravě se ale mé sny začaly nějak rozplívat.
Za chvíli přivezli na druhou postel staršího pána, který sice měl všechny končetiny, ale nemohl se hnout. Když vše ustálo a začali jsme se bavit, tak pán říkal, že má nějakou chorobu, při které mu tuhne svalstvo. V Kladrubech byl již druhý měsíc a pořád stejné. V tu chvíli mi začalo docházet, že nebude vše tak jednoduché, jak jsem si myslel.
Druhý den jsem dostal rehabilitační plán. Když jsem si pročítal různé zkratky, šla mi z toho hlava kolem. Jediné, co jsem z toho pochopil bylo, kdy mám jít na snídani, oběd, večeři a že ve 22.00 hod začíná noční klid.
Nastartoval jsem vypůjčený mechanický vozík a jel na sesternu s dotazem, co s tím papírem mám jako dál dělat. Odpověď byla jasná: „Nic nedělejte, dejte si ho do stolku, ať víte, kdy a v kolik máte kam jít. Jak se říká – na blbou otázku blbá odpověď. Ale i sestry tam byly velice příjemné a sympatické. Daly si se mnou tu práci a vše ukázaly a vysvětlily.
Pak začal maraton rehabilitací a posilování, až se mi to i zalíbilo. Zbývalo i poměrně dost volného času. Člověk se tam poměrně rychle skamarádí, protože je tam na tom spoustu lidí stejně a bohužel moc lidí i mnohem hůř. Vidět někdy lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř, člověka tak nakopne, protože si pak řekne: „Ty si tady budeš na něco stěžovat a lidi co se nemůžou skoro ani hnout, se s tím rvou jak lvi.“
Bylo tam ale i spousta dalších zážitků. Jednoho dne odvezla sestra pacienta na toaletu a nějak na něj zapomněla. Jelikož pán byl nepohyblivý a špatně mluvil, tak si nemohl zavolat sestru. Tak seděl a čekal. Každý kdo přišel na toaletu a otevřel dveře, tak je zase s omluvou zavřel. Až si jeden pán, který šel na WC již podruhé všiml, že je divné, že tam pán stále je a upozornil sestru. Ta se slovy Pane Bože běžela nešťastníka vysvobodit.
Další příhoda se stala mně. Protože jsem měl dietu, byl jsem šizen na jídle. V jídelně to chodilo tak, že lidi přijeli, popřípadě se nějak jinak dobelhali ke stolu, kde měl každý přidělené své místo, uhnízdili se a obsluha jim přinesla jídlo. Ti, co nemohli na ruce, byli nakrmeni. Jednoho dne bylo hlavní jídlo pečená kachna, zelí, knedlík a to já tuze rád. Šel jsem do jídelny už se špatnou náladou, co zase dostanu na mojí dietu. Když jsem přišel na místo, nemohl jsem slova popadnout. Přinesli mi polévku a pečenou KACHNU. Já si v duchu zajásal, dieta je pryč, hurá. Ovšem než jsem dojedl polévku, kachnu mi zase odnesli se slovy: Vy máte přece dietu. A bylo po radosti.
Nebo se stávalo poměrně často při výletech, že člověk píchl gumu na svém pojízdném křesle a to pak byla dřina dostat se zpět do ústavu. To ale nebylo nic proti tomu, když jeden odvážlivec na svém elektrickém vozíku vyrazil na výlet. Nechal na pokoji telefon a jel vedle do města. Do města ani nedojel a vozík se rozhodl, že už dál nepojede. Nešťastník zůstal na silnici bez telefonu s rozbitým vozíkem sám. A co teď? Elektrický vozík těžko donutíte, aby se někam hnul pár metrů, natož dva kilometry. Naštěstí jela kolem dodávka, která nešťastníka dovezla zpět.
A to je jen pár takovýchto zážitků. Bylo jich tam spoustu. Někomu to třeba ani nepřijde vtipné, ono to nijak vtipné ani není, jsou to smutné osudy lidí. Ale tam si musíme najít v čem to jde, opravdu jen to lepší. Jinak by člověka z rehabilitačního ústavu mohli převézt rovnou do Bohnic.
Můj obdiv patří personálu, který má pořád tu vůli a chuť pomáhat druhým a to i když je to někdy velice těžké.
Přeji každému, koho něco podobného potká, aby ten boj nevzdal a vyhrál. Život je krásný a stojí za to bojovat.
