Zážitky na svahu
Velice rád jsem jezdil na lyžích, ať už to byly sjezdové, nebo běžky. Bylo mi to jedno a pořád doufám, že díky novým protézám to i v budoucnu bude možné. I když momentálně bych se více přikláněl ke sjezdovým lyžím, přece jen už jsem línější.
S lyžováním jsem začal poměrně brzy. Na běžky mě brával můj strýc s tetou a na sjezdovky jsme jezdili ještě za dob komunismu vždy na jarní prázdniny na dětský lyžařský tábor na Hamry. Poté jsem byl ještě párkrát žákem špičácké lyžařské školy.
Ski areál Špičák byl také mému srdci nejblíž. Jezdil jsem tam nejraději a to většinou v lednu, nebo na jaře, když už byla zlevněná permanentka a podmínky byly dopoledne, než začalo pražit sluníčko, ideální. V tomto areálu jsem zažil spoustu krásných a s odstupem času i úsměvných zážitků, o které bych se s Vámi rád podělil.
První historka se stala právě tady na Špičáku, když jsme byli lyžovat s mou sestřenicí. V té době tam byl ještě starý vlek kotva a poma. My jsme jezdili na kotvě. Nějakou dobu jsme se neviděli, tak jsme při společných výjezdech nahoru mohli probrat pár drbů. Kdo s kým a za kolik. Celý den probíhal nádherně. Počasí přálo, drobně poletoval sníh, což k horám patří. Až při jedné cestě nahoru, pro ty co to tam znají, v tom velkém „krpálu“, někdo neudržel stabilitu a začal padat. Díky tak strmému svahu už s tím chudák nemohl nic dělat. Padal pořád dál a dál a ty lidi, co jely pod ním, tak postupně bral s sebou. Až tato mela došla až k nám a my se stali součástí této laviny, která se řítila nekontrolovaně dolů. Když jsme se konečně zastavili a rozkoukali, museli jsme konstatovat, že to vypadá jako slušnej „grupáč“. Mě to stálo kus zubu, ale jinak dobrý. Nikdo neutrpěl žádné vážnější zranění.
Další příhoda se odehrála na Belvederu na Železné Rudě. Po ranní kávě a hrnečku čaje se mi chtělo po pár jízdách na malou. Tak jednoduchá pomoc. Vedle sjezdovky bylo pár zhruba jeden a půl metru vysokých stromků a za nimi vysoký les. Takže příští jízdu si zajedu do lesa. Vyjel jsem nahoru, vyhlídl dobrou cestu k vysokým stromům a namířil naplánovaným směrem. Jakmile jsem vjel mimo sjezdovku k těm malým stromkům, zjistil jsem, že je tam hluboký sníh. Lyže se propadly a já, neznalý jízdy v hlubokém sněhu, jsem byl odkázán na to, kam mě lyže povedou. A lyže zavelely rovnou na jeden menší stromek. Já jsem s roztaženýma nohama a vyvalenýma očima najel na tento stromek, který jsem v této pozici i překonal. Dále jsem pokračoval touto neřízenou jízdou směr les, akorát už se mi nechtělo čurat a oči slzely. Ještě teď při vzpomínce to bolí. Má cesta skončila pádem v lese.
Další příhoda byla opět na Špičáku. Krásný den, lidí málo, akorát pár skupinek lyžařských výcviků. Tak si tak krásně jezdím a připadám si jako vládce svahu. Do té doby, než přišel okamžik, který mi opět ukázal, ať se vrátím do reality. Jel jsem po jedničce a celkem jsem to nechal rozjet. Najednou vidím, jak tam stojí škola, tak si říkám, to nevadí, dají se v pohodě objet. Ale co čert vymyslel. Když jsem byl akorát nad touto skupinkou a chystal se ji ladným obloukem objet, tak milý instruktor zavelel svým žákům, ať jedou. Takže děti mi akorát vjely pěkně do cesty, kterou jsem měl tak krásně naplánovanou. Měl jsem na výběr dvě možnosti. Smést pár dětí, nebo zatočit do lesa. Na brždění bylo již dlouho. Volba byla jasná. LES. Jenže sjezdovku od lesa dělila poměrně vysoká mez. Naštěstí jsem z meze skočil rovnou mezi stromy a hlavou se zabořil do hlubokého sněhu. Když jsem vystrčil hlavu ze sněhu, protřel oči a trochu se posbíral, viděl jsem nahoře na sjezdovce vyrovnané žáky, uslzené smíchem a jejich pan učitel jim povídal, že takhle se to dělat nemá. Bohužel než jsem spolykal všechen sníh, co jsem měl v puse, byly pryč. Chtěl jsem jim říct, že než se rozjedou, musí se vždycky nejdříve pořádně rozhlídnout. Nejhorší bylo dostat se pak ještě z této pozice, kterou jsem zaujal, protože mi nevyplo vázání. Sníh tam byl hluboký a nebylo o co se opřít. Ale nakonec se mi povedlo posbírat všechny věci a vyrazit za dalším dobrodružstvím.
Další zážitek jsem zažil opět na Špičáku. To už tam byla sedačková lanovka. Já jsem přejížděl pod sedačkovou lanovkou z Šancí na Lubák. Zapomněl jsem ale, že už se nám oteplilo a teče tam potok, který se mimo můstek nedá přejet. Jak jsem byl rozjetý, tak jsem se vřítil do toho potoka. Najednou jako když šlápnete na brzdu, kameny v potoce udělaly své. Jak jsem tam vlít, tak lyže zůstali v potoce, mně povolilo vázání a já pokračoval letmo naštěstí až za potok. Alespoň lidi, co jeli nade mnou na lanovce, měli zábavu. Ale mně nastal problém, jak vylovit lyže. Naštěstí potok byl mělký a v přeskáčích se do dalo zvládnout. Skluznice naštěstí moc zářezů také nezaznamenala.
Tak to byly takové mé nejzajímavější zážitky z mého lyžování.
