Láska k motorkam
Začínal jsem v 15.letech na pionýru Jawa Mustang, který patřil mému tatímu. V té době nás začínala na podobných strojích většina. Samozřejmě pokukoval jsem po Simsonu, ale byl drahý.
Jezdil jsem na vesnici za tetou, kde bylo spoustu kamarádů stejně naladěno a všichni jsme na tom byli podobně. Sedlali jsme různé Jawy o kubatuře 50 cm3. Na těchto pekelných strojích bylo spoustu zábavy. Když vzpomenu na pár příhod, tak mě pořád ještě rozesmějou.
Jedna se stala před klubovnou. Naše „mašiny“ jsme parkovali krásně seřazené před vchodem a v klubovně jsme vedli bouřlivou debatu čí „motorka“ je lepší. Komu startuje na první šlápnutí, čí je rychlejší a tak dále. Najednou přišel Halama (náš kamarád Radek) a řekl, že komu dřív motorka chytne, ten má u něj pivo. To byla výzva. Všichni jsme se vrhli ven přemlouvat ty naše splašené trubky, ať se motor rozburácí. Ať jsme šlapali, jak jsme chtěli, tak nic. Došlo i na potupné roztlačování, ale vše bylo marné. Halama byl vykloněný z okna a náramně se bavil, jak mládež usiluje o pivo. Nikomu se nepodařilo svůj stroj nastartovat. Až když to obecenstvo přestalo bavit, tak nám vrátili fajfky.
Další příhoda se stala jenom mně. Chtěl jsem jet na houby. Začal jsem startovat, ale pořád nic. Tak došlo na roztlačování, což nebylo nic tak výjimečného. Roztlačoval jsem až do sousední vesnice, což bylo přibližně 2 km z kopce. Když ani teď Mustang nechytl, postavil jsem ho k patníku a celý upocený a rudý vztekem jsem se odebral domů. Když jsem vylíčil tatímu, co se stalo a kde je pionýr, tak se tatí odebral ke Křížovicům se slovy, že někoho přetrhne jak hada. Já jsem si zase v duchu říkal: „Ať si ten křáp nechá.“ Tatí se po půl hodině vrátil na pionýru. Opět byla jen spadlá fajfka a já si od té doby dával na fajfku pozor. No a když se tatí vrátil v vrčícím pionýrem, samozřejmě mě neroztrhl a já hned ten „křáp“ popadl a ujížděl do vsi.
Poslední příhoda týkající se pionýra byla má první nehoda. Jel jsem po silnici a proti mně se v zatáčce vynořilo auto. Což o to, to by nebyl žádný problém, pořád jsem měl můj jízdní pruh volný. Ale za autem byla ještě kára, na které byly naskládané latě. Jak auto s károu projíždělo zatáčkou, odstředivá síla udělala své a latě začaly káru opouštět. Když jsem viděl, jak se proti mně řítí pár rozvášněných latí, tak jsem se jim raději vyhnul a vrazil do zídky (zeď z kamenů). Když jsem se opět postavil, tak pán mezitím také zastavil. Po omluvě mě pomohl roztlačit pionýra a já pokračoval dál v cestě. V Klatovech jsem se zastavil vyčistit kotník, koleno a loket. Dojel jsem k tetě. Tak jsme s kamarády zase vymlátili přední kolo do přibližné polohy tam kam patřilo a jezdilo se dál.
Poté následovala v mých 17 letech moje první motorka – Jawa 350. Tuto motorku jsme u kamaráda Ondry za vydatné asistence jeho rodičů začali přestavovat na čopra. Ondrovo maminka nás zásobovala dobrým jídlem a táta dobrýma radama, technickým zázemím a hlavně jeho šikovností. Přibližně po půl roce byla na světě má úžasná první „velká motorka“. A to hlavně za přispění celé rodiny Maršíků (Nováků). Motorka na svou dobu byla krásná, akorát bohužel motor nebyl zrovna dvakrát spolehlivý. Díky tomu byla také každá jízda tak trochu adrenalin. Člověk nikdy nevěděl, jestli dojede, nebo bude muset shánět někoho s autem a károu na odvoz. I přes vydatné mazání motorovým olejem od renomovaných značek se motor dvakrát zadřel. Naštěstí jsme měli pana Maršíka, který vždy pomohl. Díky tomu, že jsme motorku stavěli sami, tak i přes technické potíže jsem ji mě velice rád a dodnes mám zážitky spojené s tímto motocyklem v živé paměti. A nebylo jich málo.
V té době přišly do Čech na plátna kin skvělé filmy: Ve stínu gangu, Bezstarostná jízda, Harley Davidson a Marlboro man. Samozřejmě žádný s těchto filmů nám nemohl uniknout. Naše stroje se začínaly měnit po vzoru našich filmových hrdinů. Vlastně i styl našeho života. Hráli jsem si na drsné motorkáře. Když jsme si mysleli, jak jsem drsní, tak to většinou skončilo nějakým fiaskem. Buď jsme někam naše stroje dotlačili, nebo nás dovezli postupně na káře za autem. A to byla ta největší potupa pro motorkáře.
Poté následoval stroj Suzuki LS 650 Savage. Byl to malý čopr, ale úžasná mororka. Můj první japonec. Samozřejmě v základu nevypadal nic moc a tak nastaly kosmetické úpravy. Podkopnout vidle, výfuk, řídítka, předstupačky a nakonec toho na motorce moc původního nezůstalo. Bohužel po krásných pěti letech na tomto úžasném čopru odešel motor a startér. Finance na opravu nebyly. Na Savagi jsem najezdil spoustu kilometrů, i když to byla motorka po čertech nepohodlná, ale měla srdce. Cestovní rychlost byla strop 130 km/h, ale optimum bylo 80-90 km/h. Byla to babička, byl to ještě čtyřkvalt.
Jeden z nejhorších zážitků byla jízda po naší věhlasné D1 z Prahy až do Brna. Nasadil jsem maximální rychlost 110 km/h a z drkotajícíma zubama počítal každý panel. V Brně jsem pak přepočítal všechny zuby v mé dutině ústní, jestli nevypadaly, podotahoval světlo, zrcátka, dolil olej a v noci ještě cvakal zubama ze spaní. Ráno po hrůzostrašných snech jsem prohlásil: Na Savagi D1 už NIKDY.
Další zmínkou spojenou s těmito dvěma motocykly byly naše čundry. Obzvláště jeden. Volba padla na Maďarsko. Jedeme na Balatón. Složení strojů: Savage, Suzuki GS 750, Kawasaki Z 1000, Jawa 250. Všechno to byly motorky skoro na hranici veteránů, pouze Jawa 250 již byla za tou hranicí. A jedna motorka nová – Suzuki DR 650.
Začalo to týden před odjezdem. Tarzan přitáhl k Ondrovi svou Jawu 250 se slovy – já chci jet také. Motorka byla v „nálezovém stavu“, ale motor běžel. Tak proč ne. Koupit žlutou barvu, natřít, vyměnit spuchřelé pláště, udělat technickou, zaplatit pojistku a můžeme jet.
První poruchu mělo DR a to byla nová motorka. Sjeli jsme ze silnice směrem k lesu, kde jsme chtěli přespat. Najednou DRKO přestalo jet. Po chvíli obhlížení tohoto nového stroje byla zjištěna závada. Došel benzín. Kdo by to řekl, že se do nové motorky také musí lít benzín. Nám to bylo divné, že už jsme tankovali a Kuboň (majitel DR) pořád nic. No holt ty naše babičky víc žerou. Nevadí, odpustili jsme z našich nádrží a mohlo se pokračovat. S odpouštěním benzínu jsme měli bohaté zkušenosti. To, že někomu mezi námi došel benzín, byl velice častý jev.
Další problémy na nás čekaly hned další den. Po překročení slovensko – maďarských hranic začal stávkovat žlutý ďábel. Přece jen maďarské podnebí nedělalo naší Jawce moc dobře. Tak jsme každou chvíli stáli. Na rozpálené silnici v kožených hadrech je celkem ráj na opruzeniny. Do toho ještě začala stávkovat GS 750, ale Ježek čekajíce tyto komplikace, byl vybaven kondenzátorama, takže pokaždé, když si Jawka řekla o pauzu, Ježek vyměnil „kondík“ a jelo se dál.
Když už jsem se blížili k cíli, stavěli jsme se ještě u čerpací stanice na doplnění paliv. Všichni jsme vzali benzín, jen chudák Tarzan se se svou Jawkou zařadil mezi náklaďáky a vzal plnou nafty. Po pár metrech se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad. Přece jen je to stroj benzínový. Nezbývalo nic jiného, než nádrž sundat, vylít, vyčistit, vyčistit i karburátor, nalít benzín a můžeme pokračovat.
Po příjezdu na Balatón to musíme oslavit a chceme si dát pořádnou večeri. Jenže nastal problém s jazykem. Číšník donesl jídelní lístek, v němž byly šifry nám naprosto neznámé. Jídla na tu dobu poměrně drahá, tak jsme si řekli, to bude bašta. Začali jsme objednávat a pak jsme zírali. Kuboňovi přinesli prkénko a my jen čekali, co se bude dít dál. A děly se věci. K prkénku přinesli pečené maso a
chleba, tak jsme se Kuboňovi vysmáli, na to nemusel jezdit do Maďarska. To si mohl dát doma za pár šupů. Jo ale jak se říká smích přejde a přešel. Mně přinesli řízek a suchou říži, dále někomu palačinky. Takže jsme museli konstatovat, že Kuboň dopadl nejlépe. Pak už jsme zůstali radši věrni našim konzervám. Ale i to mělo jeden háček. Horko a černé brašny udělaly s našima zásobama své. Do konce našeho třídenního pobytu jsme trpěli žaludečními problémy a domů jsme jeli s pevně sevřenýma půlkama. Nálada začala být ponurá a k hádce už stačilo pouze slovo. Takže skoro jako z každého jiného čundru jsme se vraceli každý sám a z jiného směru. Ale za chvíli už jsem plánovali další akci.
Další moje motorka byla Suzuki GS 500. Byl to poměrně mladý stroj a první, který dělal všechno, jak má. Svítil, blikal, brzdil a i motor neměl žádnou chybu, ale chybělo tomu srdíčko. Takže tento stroj jsem vyměnil po třech letech za Suzuki SV 1000. To byla motorka, která mi vzala u srdce. Když jsem jí jel koupit, byla čtyři roky stará , najeto 15 000 km. Od prodávajícího jsem se dozvěděl, že byla přivezená z Itálie a její majitelkou byla nějaká holka, pro kterou už to prý bylo slabý. Tato věta mě dostala. Pro mě to mělo výkonu na rozdávání. Jak jsem již psal, byla to pro mě srdeční záležitost, na které jsem najel za 4 roky 50 000 km. Až bohužel 15.duben roku 2011 to změnil. Pořád ale doufám, že se znovu nějakým způsobem za řídítka vrátím. Každý, kdo jezdí na motorce ví, že to stojí za to.
Na závěr tohoto článku bych chtěl popřát všem řidičům i chodcům, aby se vždy ze svých výletů a cest vrátili v pořádku.
Děkuji všem, kdo věnovali pozornost těmto řádkům a stránkám a ještě jednou bych chtěl velice poděkovat lidem i firmám, co mi přispěli a přispívají na mé nové nohy.
¨
Zdeněk Rada.