2012-01 První zkušenosti s protézami
Hrůza, ale zároveň bomba. Přibližně po 4 měsících měřím opět 180 cm a mohu se dívat lidem do očí a ne pouze na spodní partie v úrovni boků. I když musím uznat, že i tato partie má své velké kouzlo. Ale abych to vzal od začátku.
Když jsem přijel na protetiku do Plzně a ukázali mi mé budoucí nohy, tak jsem si řekl.: „Ty vo.., tak na tomhle lešení chceš něco dělat?“ Nohy to připomínalo pouze chodidlem. No, ale co naplat, jdeme na to.
Po rychlé instruktáži, jak se do těch věcí dostat, jsem začal s nasazováním. Nasadit to šlo velice dobře a kupodivu i rychle. Když jsem vše nasadil, tak přišla krásná záležitost a to bylo nazutí a zavázání bot. No a byl jsem komplet a zase velkej. Když jsem tak seděl a koukal na ty trubky, říkal jsem si, vždyť na tom nemůže být zas tak nic složitého. Vždyť to je jak chůze na chůdách. Pln odhodlání jsem řekl, jdeme na to. Na protetice měli bradla, tak první pokus byl v bradlech. Na vozíku jsem dojel až k nim a s velkými plány jsem se pokusil dostat na nohy.
Najednou jsem zjistil, že to tak lehké nebude. Při mém pokusu se mi různě podlamovali „kolena“, ale zadařilo se. Za křečovitého se držení všeho, co bylo okolo, ať bradel či lidí, jsem se jal udělat první krok. Za vydatného podpírání všech zaměstnanců protetiky jsem nadzvedl jednu nohu, posunul ji kupředu a druhou přisunul. Sakra – první krok – to je bezva. Takto proběhlo i dalších pár pokusů, až jsem se dostal na konec bradel, kde stála Janička, která mi líčila, jak jsem šikovný. Než to dořekla, byl jsem na zemi pod bradly. Nohy zamotané a já vytřeštěný jak zajíc po honu. Díky všem silám celého personálu protetiky jsem byl postaven opět na nohy a dostrkán zpět na vozík. Asi jim bylo jasné, že to se mnou nebude lehké, proto mě posadili do vozíku a se slovy: „Hlavně doma hodně trénujte“, mě poslali domů.
Doma vybaven po svém dědovi francouzskými holemi a chodítkem jsem se začal za podpory celé rodiny a spoustou přátel učit chůzi. I za těchto všemožných opatření jsem trávil daleko více času na podlaze, než na nohách. Jediný, kdo si pochvaloval, byla Janička, nemusela zametat ani vytírat.
Přibližně po týdnu se situace pomalu začínala lepšit, tak jsem si řekl: „Zdendo, je čas vyrazit ven“. Vybaven chodítkem jsem vyrazil na domažlické náměstí. Krása prvních cca 200 m, nohy poslouchaly a když jsem si říkal, jak mi to pěkně jde, přišel opět pád a já se zase rychle vrátil do reality. Vstávání ze země byl ale můj velký problém. Prostě vstát jsem neuměl. V tu chvíli šel právě kolem mě dost velký a naštěstí silný pán, který něž jsem stačil poprosit, mě popadl a zase vrátil do vzpřímené polohy. Ani jsem nestačil poděkovat a byl pryč. Tak pokud tento článek čte, chtěl bych dodatečně poděkovat. Pak jsem raději otočil chodítko a upaloval směrem k domovu.
Pak už to šlo poměrně rychle a dobře. Po nějaké době jsem si našel protetiku v Praze – Protetika Medica. Tam mi byl po vyzkoušení různých kolenních mechanismů zapůjčen mechanismus C-leg, který už je elektronicky řízen.
Má první cesta vedla pochlubit se kamarádům, jak mi to jde. Kamarádi právě opravovali silážní jámu. Když jsem tam přijel, vylezl jsem z auta a udělal pár kroků se slovy: „To koukáš co?“ Ihned poté jsem se zřítil k zemi. A to ještě tak nešťastně, že praskla protéza. Naštěstí silážní jáma byla prázdná. Doplazil jsem se zpět do auta, vzal telefon a vylíčil protetikovi, co se mi přihodilo a že mám levou nohu na dvě části. Protetik mě se slovy „ Já to věděl, že to nebude tak jednoduché“ objednal na druhý den na opravu. Pak už to bylo den ode dne lepší.
No a teď už mé aktivitě nepostačuje ani C-leg. Mé budoucí plány jsou zkusit lyžovat, tak mi prosím držte palce.